Čím se hasilo, když ještě nebyly hasicí přístroje

Od pradávna bylo snahou lidstva čelit zhoubným následkům ohně, který může ohrožovat nejen majetek, ale i lidské životy.  Pro úspěšný boj s nežádoucími požáry bylo nutno najít účinné prostředky a zajistit také součinnost více lidí, protože jednotlivec neměl zpravidla šanci.

Povinnost vzájemného spolupůsobení při požárech a vymezení působnosti jednotlivců bylo již v dávných dobách dáno zvláštními řády a místními předpisy. Nejstarší dochované řády o pořádku při hašení ohně v Čechách pocházejí ze 14. a 15. století. Tyto řády přesně stanovily, kdo byl povinen se k ohni dostavit, co tam měl činit a jaké nářadí a potřeby pro hašení měl s sebou přinést. Kdo přiběhl s prázdnýma rukama, měl být potrestán. Tehdejší hašení spočívalo hlavně v polévání hořících domů vodou. Proto bylo hlavní úsilí zaměřeno k zajištění dostatečného množství vody pro hašení. To se však jen málokdy podařilo zajistit. Aby se zamezilo rychlému šíření požáru, byla činnost při hašení zaměřována na strhávání latí, trámů, střech a všech ostatních hořlavých konstrukcí jejich vynášení z dosahu ohně a pokrývání mokrými pytli, surovými kůžemi, hlínou a omítkou.