5. Hasicí sudy, dózy, patrony, pyrofugy a hasicí houně.

Hasicí sudy

Jako první hasicí přístroj by se dalo zřejmě považovat hasicí zařízení, které údajně sestrojil kovorytec Zacharyas Greyl v roce 1751. Byl jím dřevěný sud naplněný sírou. Uprostřed sudu byla nádoba se střelným prachem a doutnákem. Zapálením doutnáku se střelný prach vznítil, nastal výbuch a sirné plyny vzniklé vznícením síry vázaly a vytěsňovaly z prostoru hoření vzdušný kyslík. Od roku 1791 se pak začaly zkoušet a používat různé směsi síranu železa, krevele (železné rudy), kamence, kaolinu a jiných prášků.

 Hasicí sud Grilleho

 Hasicí dózy a krabice.

Od roku 1846 byly vyráběny a používány k hašení tak zvané hasicí dózy. Byly to kulaté nebo hranaté krabice z kartonu plněné směsí síry, ledku a uhlíku opatřené zápalnou šňůrou. Po vznícení těchto dóz zplodiny rozkladu uvedené směsi, zejména kysličník siřičitý, kysličník uhličitý a jemné pevné inertní částice pak zajišťovaly hasební účinek. Byly tak již před 150 lety předchůdcem dnes znovu objeveného „aerosolového hašení“.

 Dózy se v uzavřené hořící místnosti pomocí zápalné šňůry přivedly k prudké reakci, při které vznikl inertní hasební aerosol. Jejich náplň tvořil z 66 % ledek, z 30 % síra a 4 % byly saze nebo jemný uhelný prášek. Umisťovaly se do míst možného vzniku požáru a explozí mohly požár zvukově signalizovat a současně automaticky uhasit. Vzhledem k tomu, že jejich obal tvořil karton, dochovaly se jen ojediněle. Jeden exemplář z roku 1867, který byl ve vybavení Pompierkorps Basel se nachází v hasičském muzeu v Bazileji ve Švýcarsku.

 

 Hasicí dóza Buchnerova (Lipsko)

 Hasicí patrony byly hasicím prostředkem, který byl založen na účinku siřičitého plynu, vznikajícího při hoření síry a projevujícího se pronikavým dusivým zápachem. Jednoduchá výroba těchto hasicích patron byla zavedena hlavně v Německu a spočívala v tom, že do lepenkových patron se vtlačila hydraulickým lisem směs jemně rozemletých chemikálií, jejichž podstatou u všech typů byla síra a dusičnan draselnatý (sanytr). Další složkou, která měla zajistit snadnější zápalnost těchto patron, bylo dřevěné uhlí, chlorečnan draselnatý, kalafuna apod. Jednotlivé typy patron se lišily pouze tvarem a poměrem chemických látek použitých k jejich výrobě. Nejznámější a nejrozšířenější byly patrony Buchnerovy, které obsahovaly asi 60 dílů ledku draselného, 36 dílů síry a 4 díly práškovitého dřevěného uhlí. Základní podmínkou jejich správné výroby bylo dokonalé promísení dané směsi a upěchování v lepenkovém pouzdře (patroně). Pevná náplň v patronách byla snadno zápalná a shořela bílým plamenem za vývinu značného množství kysličníku siřičitého.

 Hasicí patrona Šlippeho

Zpravidla měly hasicí patrony hmotnost 500 g se a při hoření se z nich vyvinulo 150 litrů kysličníku siřičitého. Pro snadnější zapálení se opatřovaly zápalnými knoty. Umisťovaly se do sklepů, skladišť a podobných prostor kde se uchovávaly snadno zápalné látky jako olej, petrolej, terpentýn, benzin líh apod.

Hasicí bomby- Pyrofugy byly explozivní hasicí prostředky impulsivního hašení odvozené od hasicích dóz. Vážily 5,5 kg a sestávaly z lehkého, vodě odolného obalu z lakovaného kartonu, dřevěného držadla, hasicího prášku (4,5 kg) a explozivního přípravku se zápalnou kapslí a zápalnou šňůrou. Při teplotě přes 135 ˚C došlo k prudkému vznícení a tlakem plynů k vyvržení hasicího prášku do okolí až do vzdálenosti 4 m. V normálním provedení se používaly k hašení dřeva, papíru a dalších tuhých látek. Bezpečná vzdálenost pro jejich vržení do ohně byla nejméně 5 metrů. Je zřejmé, že hasicí bomby měly dost silnou výbušnou náplň a hašení s nimi bylo poměrně nebezpečné. Výbuchem mohly vzniknout i větší škody na majetku.

 

 Pyrofuga - hasicí bomba

 Jejich výrobcem byla například firma Sprengstoff A. G., Gausen ve Švýcarsku, nebo rakouská firma Erwin Puchner´s. z Grazu, který svůj patent uplatnil i u patentového úřadu v Praze. Provedení bomby E. Puchnera je patrné z obrázku, který je součástí patentového spisu přihlášeného i u patentového úřadu v Praze.

 

Schéma patentu hasicí bomby E. Puchnera

 Hasicí houně, přikrývky, deky a roušky

Svým účinkem a způsobem použití jednou osobou patří rovněž do kategorie hasicích prostředků určených k hašení malých požárů, hořících oděvů na osobách, popřípadě k nouzové ochraně osob proti žíhavým plamenům při úniku z ohrožených prostor. Již na konci 19. století byly zhotovovány z chemicky upravovaných vlněných nebo bavlněných látek tak, aby byla zvýšena jejich odolnost proti vznícení. Zakrytím hořícího předmětu ze všech stran se zabrání přístupu vzduchu a požár se pod nimi utlumí. Tento jednoduchý hasební prostředek se u malých požárů v celé řadě případů osvědčil a ve shodném principu je používán dodnes.

 

Obr. Hasicí houně

 Impregnaci látek proti účinkům ohně znali již staří Řekové a Římané, o čemž se lze dočíst i ve staré hasičské literatuře. Ve starém Římě se chránili před zhoubnými účinky ohně různými činidly, z nichž nejužívanější byla směs vápna a messinské hlíny. Její podstatnou součástí byl alunit (kamenec) promísený s vodou. Touto směsí impregnovali nejen dřevěné části svých opevnění a zbraní, ale natírali jí i těla bojovníků jdoucích do boje. Pod názvem Římský kamenec se pak používal alunit i k hašení. Vedle kamence se pro impregnace hasicích houní a dek používal síran amonný (umělé hnojivo), chlorid amonný nebo salmiak (náplň galvanických článků), síran vápenatý (sádra), borax, chlorid draselný, uhličitan draselný (potaš), chlorid vápenatý, octan amonný atd.

U nás, v období Rakousko-uherské monarchie, impregnace látek a tkanin však nedoznala takového rozšíření jako například v Německu, Anglii a Americe. Na sjezdu Říšské jednoty německého hasičstva v Lipsku v roce 1913 byla přednesena obsáhlá přednáška o významu impregnovaných houní pro účely hasičské, ve které byly popisovány jejich výhody, složení impregnačních roztoků a zkoušky hašení prováděné v Německu. Například pro impregnaci bavlněných a vlněných látek byl doporučován roztok solí síranu amonného (50 %), kamence (25 %) a boraxu (25 %).  Impregnované houně dodávané německými firmami měly rozměr 1,5 m x 2 m a běžně byly v prodeji i impregnační prostředky, z nichž nejpoužívanější byl tzv. „Pyrinový škrob“.

V současné době jsou hasicí deky a hasicí roušky opět ve středu pozornosti jako jednoduchý, levný a dostupný hasicí prostředek. Požadavky na jejich provedení, vlastnosti a zkoušení stanoví příslušná evropská norma.