2. Špricky, hydronety, hydropulty a podpažnice
Poznání, že vrháním vody pomocí věder se voda nedostane dostatečně daleko do ohně a hašení požárů tímto způsobem je málo účinné a obtížné, vedlo k tomu, že byly činěny pokusy s různým jiným nářadím a náčiním.
Již v 17. století byly činěny pokusy s různým jiným nářadím a náčiním, které by umožnilo efektivnější dodávku vody pro hašení. K tomu patřily především ruční stříkačky. Podle písemných materiálů „hasičské školy pořádané roku 1899 Zemskou ústřední hasičskou jednotou království českého“ se přenosné ruční stříkačky třídily na:
- vlastní stříkačky ruční – špricky
- hydronety
- hydropulty
- podpažnice – berlovky
- annihilátory, stříkačky putnové a džberové
Špricky, nebo také píšťaly, byly první jednoduché pístové ruční stříkačky, které se na základě četných zkoušek, pokusů i omylů používaly mimo jiné také k hašení požárů. Zlidovělý název špricka vznikl počeštěním z německého slova handspritze, ruční stříkačka, a byl používán i v dobové hasičské literatuře. Jejich zavedení se objevilo i v hasebních řádech např. v řádu Hl. města Pražského z roku 1651. Poměrně dobrý dostřik ručních stříkaček umožňoval efektivnější využití tolik vzácné vody při hašení. Proto podle místních nařízení a řádů měly být uchovávány ve stanoveném počtu v určených domech, jejichž vlastníci nebo cechovní mistři byli povinni je dopravit k požáru.
Tyto jednoduché stříkačky, jimiž se nasávala voda z vědra a vystřikovala do ohniska požáru, sestávaly z dřevěného válce s pístem a výstřikového trychtýře (trysky). Zpočátku se ruční stříkačky vyráběly z mohutnějších větví nebo kmenů stromů, které se provrtávaly a omotávaly provazy napuštěnými ve fermeži. Později se dřevo nahrazovalo mosazí a bronzem. V řadě hasičských muzeí se dodnes zachovaly tyto mosazné ruční stříkačky ze 14. a 15. století. Na rubu válce byly opatřené různými figurálními reliéfy a rytým zdobením.
Pístové měděné špricky
Primitivní jednoválcové ruční stříkačky se udržely, i přes svou určitou nedokonalost a nespolehlivost, jako prostředek pro hašení požáru spolu s vědry a putnami až do 18. století. Největší jejich nevýhodou byla především malá účinnost jednoválcových proudnic, které nasátím byly schopny pojmout pouze malé množství vody. Kromě toho výstřik vody byl přerušovaný z důvodu potřeby opětovného nasátí vody po výstřiku.
Hydronety, které vznikly v další etapě vývoje ručních stříkaček, tento nedostatek alespoň částečně vyřešily tím, že došlo k propojení tzv. roury pístové s rourou sací. Doplněním mosazné ruční stříkačky savicí o délce cca 1,5 m se záklopkami bylo možné odebírat vodu z vědra nebo putny přímo bez dalších zbytečných úkonů.
Obrázek hydronety
Tyto ruční stříkačky byly odvozeny od zahradních postřikovačů. Rozšířily se z Anglie i pro hašení požáru především proto, že jimi bylo možno poskytnout rychlou a pro vznikající požár dostačující dodávku vody k hašení. Jejich dostřik činil 8 m - 12 m. Používaly se pro hašení u mnoha hasičských sborů až do 19. století.
Reklamy na hydronety v časopise Český hasič.
Kombinovanou hydronetu s putnovou nádobou, která se nosila na zádech, vyráběla firma C. D. Magirus, spol. s r. o. v Ulmu.
Kombinovaná hydroneta s putnovou nádobou.
Hydropult byla mosazná stříkačka s rukojetí nad pohyblivým pístem, která se ve spodní části přidržovala nohou a malou pryžovou savicí se nasávala voda z příslušné nádoby.
Hydropult
Podpažnice, často nazývané podle jejich vzhledu berlovky, byly další vývojovou řadou malých stříkacích přístrojů na vodu, kterými se již dalo velmi účinně uhasit rozvíjející se požáry.
Podpažnice (Hasičské muzeum ČHJ v Libni)
Tyto stříkačky se sestávaly z pumpy na tlak, kterou tvořila roura sací a pístová tzv. „bota“ na jejichž rozhraní byla zámyčka (záklopka). U pozdějších typů přibyla roura stoupací – větrník (vzdušník), rovněž opatřená záklopkou.
„Bota“ byla připevněna na nosič (berli), pomocí které byla přidržována ve džberu s vodou. V „botě“ se pohyboval směrem nahoru a dolů píst, který byl opatřen koženou manžetou. Pákovým mechanismem spojeným s berlí a pístem byl píst lehce uváděn do pohybu v „botě“ a střídavě při zdvihu pístu nahoru bylo prováděno nasávání vody a při pohybu dolů její vytlačování do výtlačné roury, která byla vyústěna nahoru a ukončena tryskou. Zprvu byly výtlačné roury pevné – kovové, později byly provedeny z kůže, a nakonec z konopné hadice, což umožňovalo lepší nasměrování proudu vody požadovaným směrem.
Dobová reklamam na berlovky
Byly lehce přenosné, konstrukčně jednoduché a snadno mohly být ovládány jednou osobou. Pro první okamžiky vzniku požáru představovaly hasební prostředek velkého významu a důležitosti. Umisťovaly se do dřevěných škopků nebo do džberů, do kterých se voda doplňovala z věder.
Podpažnice se podle konstrukce vyráběly bez větrníku, s větrníkem mimo botu, nebo s botou uvnitř větrníku. Větrník (vzdušník), nazývaný v dané době také Heronova báně, sloužil k vyrovnávání plynulosti dodávky vody přerušované dvoučinným taktem pumpy (sání – vytlačování). Větrník se skládal z kovového, obvykle měděného válce a sloužil jednak k zmírnění nárazů vody po rychlém stlačení pístu na celé ústrojí a zároveň zajišťoval nepřetržitý vodní proud při výstřiku ve chvíli, kdy se píst nalézal v mrtvé poloze. Podpažnice bez větrníku stříkaly sice přerušovaným proudem, ale přesto měly některé přednosti, pro které byly pro hašení oblíbené. Měly jednodušší konstrukci, byly lehčí, měly delší dostřik, snadněji se přepravovaly a byly především levnější. Zatímco podpažnice s větrníkem dostříkla do vzdálenosti 13 m -14 m, podpažnice bez větrníku měla dostřik vodního proudu 16 m -17 m.
Tyto stříkačky se hojně používaly v 18. století a vydržely až do druhé světové války. Již nejstarší městské a zemské řády o pořádku při hašení ohně ukládaly jako povinnost vybavit domy a statky těmito stříkačkami a povinnost poskytnout je při hašení. Poslední zmínka o této povinnosti je uvedena ve vládním nařízení č. 199 Sb. zákonů a nařízení ze dne 18. října 1935, ve kterém se pro každý dům předepisovala požární výzbroj, která měla sestávat z ruční stříkačky – berlovky, kádě s vodou a nádob na přinášení vody.
Ukázka použití berlovky z reklamy Josefa Luxe v Hasičkých rozhledech z roku 1903
Přes určité nedostatky byl tento způsob hašení vznikajících požárů poměrně efektivní a jednoduchý. Proto se podpažnice a další ruční stříkačky od nich odvozené spolu s doplňujícím nářadím a vědry udržely jako jednoduchý hasební prostředek pro hašení požárů až do konce 50. let minulého století. V 60. letech pak již byly definitivně vytlačeny účinnějšími a snadněji ovladatelnými hasicími přístroji.
