1. Hasičské koše, vědra, kbelíky a konve
V dřívějších dobách odpovídalo nářadí a hasební pomůcky tehdejšímu způsobu hašení. Princip hašení ohně vodou byl od nejstarší doby právě takový jako je dnes, ale způsob, kterým se hašení provádělo dříve a dnes, je rozdílný
Za starých časů bylo nutno vodu k ohni donášet v různých nádobách, jako jsou vědra a konve a lít ji do ohně. K dopravě vody od vodních toků, rybníků, kašen a studní na různých povozech zpravidla tažených koňmi se používaly především velké sudy, kádě a džbery.
Vyobrazení hasičských košů v dobovém časopise
Prvním a nejzákladnějším vybavením pro hašení ohně byly slaměné nebo proutěné koše, které sloužily pro ulévání ohně již dávno před našim letopočtem. Koše musely být dobře vymazané hlínou nebo smolou a musely se stále udržovat v použitelném stavu. Později k nim přibyly dřevěné putny a kožená vědra, která si obyvatelé nebo hasiči podávali řetězovým způsobem z ruky do ruky. Kožená vědra vyráběli obvykle ševci nebo výrobci popruhů. Mnohá vědra byla zdobena profesionálními nebo amatérskými malíři, kteří na vědra malovali scény z hašení požárů, vyobrazovali portréty hrdinů, andělů nebo svatých. Města a cechy označovali vědra svými znaky, ostatní je zpravidla značili jen jednoduše, buď jménem, nebo iniciálami vlastníka, aby si je po požáru poznali. Vědra byla v dávných dobách nejrozšířenějším hasebním nářadím. V některých městech platilo dokonce nařízení, že na každém domě, kde se nacházela hasební vědra, musela být na průčelí domů dřevěná tabulka s namalovaným vědrem, aby bylo hned patrno, kde se nacházejí.
Každý majitel musel mít své hasební nářadí řádně označené, aby se zamezilo jejich krádežím. Obecní hasební nářadí, jako džbery, konve, háky apod., bylo při požárech dosti často zcizováno. Nabízí se paralela s dnešní dobou, kdy se zcizují hasicí přístroje a hadice z hydrantových skříní v bytových domech. Podle starých požárních řádů byly za takovéto počínání stanoveny velmi kruté tresty.
Hasičská kožená vědra, košík a dřevěná špricka ze 17. století v hasičském muzeu ve Studgartu.
K výrobě košů a věder na hašení se vydávala jejich výrobcům úřední oprávnění. Například nařízením gubernia Království českého z 12. dubna 1799 pod č. 3817 bylo vydáno šestileté privilegium ke zhotovování hasebních košíků a konopných hadic zvonařům Michalu Gӧtzovi a Matěji Dívalovi z Chebu. Také dekret z 20. listopadu 1793 určoval návod na vymazávání hasebních košíků tak, že “do pinty, nebo čtyř žejdlíků dobrého mazadla na vozy se přidají dvě libry smoly a žejdlík vepřového sádla. Směs s přidanou troškou soli se musí promíchat a povařit.“ S takto připravenou horkou, tekutou hmotou se košíky hned natíraly. Podle měr a vah platných v Čechách od počátku 17. století se rovnala 1 pinta čtyřem žejdlíkům, což bylo 1,937 litru Jeden žejdlík měl 0,484 litru a 1 libra byla 513,75 gramů.
Největším výrobcem hasičských košíků byl v Čechách košíkář Antonín Smékal (nar. 1797) z Ústína - Skalova u Olomouce, který se v roce 1820 přestěhoval s rodinou do Čech pod Kosířem. V krátké době rozšířil výrobu slaměného zboží o nový druh – slaměné koše, které po vysmolení a další impregnaci sloužily k nošení vody. Byly velmi lehké a měly lýkové sklápěcí držadlo. Protože měly tvar komolého kužele, daly se do sebe zasouvat a lehce skladovat. Osvědčily se nejen v hospodářství, ale zejména při dopravě vody lidským řetězem při požárech.
Antonín Smékal postupně s rostoucím zájmem o koše zvyšoval výrobu. Kolem roku 1842 se do čela firmy postavil nejstarší syn František Smékal (l822–1883), který rozvinul výrobu a položil tak základ k vytvoření přední české firmy na výrobu hasičských zařízení. Ironií osudu bylo, že od roku 1850 došlo v jeho výrobním závodě třikrát k požáru v důsledku vzplanutí smůly používané k impregnaci. K největšímu požáru v tomto závodě došlo 30. srpna 1856, při kterém shořely objekty dílen a veškeré hotové zboží i zásoby. Příčinou byla neopatrnost při převařování fermeže.
Ulévání ohně vodou pomocí košů a věder se však mnohdy ukazovalo, zejména při větších požárech, jako málo účinné. Hlavní nedostatek byl v tom, že se vědra, kbelíky nebo kýble k požáru předávaly dvěma řadami lidí, z nichž jedna řada předávala vědra plná a druhá prázdná. To mělo za následek, že cestou přišlo poměrně dost vody nazmar, neboť se při předávání vždy vyšplíchla a rozlila. Dalším velkým problémem bylo, že vylévaná voda nedosáhla tak daleko, aby oheň uhasila. Plameny, sálavé teplo a kouř zpravidla nedovolují, aby se člověk přiblížil dostatečně blízko k ohni a zasáhl vodou z vědra ohnisko požáru.
Část sbírky hasičských věder v muzeu ČHJ v Libni.
Přes všechny tyto nedostatky se plátěná hasičská vědra vyrobená z konopí a plechové hasičské kbelíky dochovaly ve vybavení budov a hasičů jako prvotní hasební prostředek pro hašení požáru vodou až do 50. let minulého století.
Pokračování příště
